„Děti by mohly v budoucnu předávat zkušenost, jak se cítily a mohly by se samy stát terapeuty.“
S Ivanou se dnes nevidíme poprvé. Ačkoli naše setkání byla většinou krátká a mezi dveřmi, dříve v AUT – Centrum nebo nyní ve StropOFFce, vždy jsem ji viděla s jejím synem Míšou a s úsměvem na tváři. Dnes se setkáváme na Barrandově, Míša se učí s Jasmínou a my máme čas i na to, abychom si spolu daly čaj.
Mám jen čtyři otázky, ale už teď je mi jasné, že je to málo, že tahle žena toho má hodně co říct.
Co bylo na samém začátku, než StropOFFka vznikla v její současné podobě?
Začalo to tím, že můj syn Míša chodil na základní školu a v půlce roku mi paní ředitelka řekla, že už s ním dál nepočítá. Syn tam měl asistenta, ale nefungovalo to. Když byl asistent nemocný, což bylo často, tak zavolali, ať Míša zůstane doma. To bylo nepříjemné. Přemýšleli jsme, co dál. Hledali jsme další školu, kam bychom ho mohli dát. Nechtěli jsme udělat chybu, přeci jen už chodil do třetí třídy. Jednu školu jsem měla vybranou, ale tam nám řekli, že další dítě nevezmou.
Tou dobou už Jasmína, kterou jsem znala z AUT – Centra, doučovala Míšu matematiku. S manželem nás napadlo, jestli by ho nemohla učit každý den, že by byl na domácím vzdělávání. Jasmína kupodivu souhlasila a to pro nás byla velká výhra. Začala jsem shánět školu, kam by nás vzali na individuální vzdělávání. Měla jsem na jednu výborné reference a tam nakonec Míšu přijali.
V únoru 2022 jsme s manželem koupili nemovitost na Barrandově, ale nepočítali jsme s tím, že by tam mohlo probíhat vzdělávání. Pak jsme si uvědomili, že učit Míšu doma by nefungovalo. Napadlo nás, že by to s Jasmínou mohli zkusit právě na Barrandově. O prázdninách jsme předělali prostor a od září 2022 se tady začali učit. Zároveň jsme si říkali, že by bylo dobré poskytnout prostor nějakému sociálnímu záměru. Postupně se přidaly další děti a začala spolupráce s Bobem. Prostory jsme poskytli pro terapie a individuální učení a tak vznikla StropOFFka z.ú.
Jaká je vaše role ve StropOFFce dnes?
Moje oficiální role je předseda dozorčí rady. Ale především jsem spolu s manželem majitelka nemovitosti, kterou StropOFFce poskytujeme, aby zde mohly probíhat terapie a výuka. Staráme se o prostor, když je něco potřeba opravit, zařídíme to. Společně s Bobem také řešíme různé věci, když nás něco napadne, co by se dalo dělat (například výlety), tak je potom společně realizujeme.
Jste spokojená s vývojem StropOFFky? Předčila v něčem vaše očekávání?
Jsem spokojená se StropOFFkou tak, jak v tuto chvíli běží. Zatím nějaká moje očekávání nepředčila, ale věřím, že se to stane. Přeci jen je to mladá organizace, bude jí teprve rok. S Bobem a s Jasmínou jsme naladěni na stejnou notu a do budoucna chceme větší prostory, aby mohla nabídnout více volnočasových aktivit.
Z pozice rodiče vím, jak je náročné vyzvednout dítě ze školy a převézt ho přes celou Prahu, tam být hodinu a potom ho zase vézt zpátky. Nám by se líbilo, kdyby k nám dítě přišlo, dopoledne se učilo a odpoledne by přešlo na kroužek nebo terapii. Vzniká tady místo, které se dítětem zabývá celostně. Žádný podobný institut zde zatím není.
Psycholog vám řekne, že vaše dítě se nevyvíjí ve standardu, ale už vám neřekne, co s ním máte dělat. Nevíte, jestli máte začít logopedií nebo jinou terapií.
Rodiče většinou, když dítě má problém s řečí, jako prvního navštíví logopeda. Dobrý logoped by si měl všimnout, zda dítě nemá problém například v motorice, sluchovém nebo zrakovém vnímání a poslat vás na příslušné rehabilitace.
Pro dítě je důležité začít od pohybu a potom se zlepšuje řeč i grafomotorika. A to vám málokdo řekne. Rodiče potom s dětmi běhají z terapie na terapii. Něco zlepší, ale protože to nebylo postavené na pevném základě a začalo se někde jinde, tak se vám to zhroutí jako domeček z karet.
Chtěla bych tyto nasbírané zkušenosti předat. Aby lidé měli povědomí o tom, že problémy nemusí vycházet jen ze samotné diagnózy, ale že jsou limity, se kterými se dá pracovat a posouvat je například Feuersteinovou metodou, kterou tady ve StropOFFce také nabízíme.
Také se mi moc líbil Pavlův nápad, který zmiňuje v předchozím článku, že by StropOFFka mohla pomáhat i s pracovním uplatněním studentů. Nevím, jak staré děti se tady nakonec budou vzdělávat, jestli bude možnost středoškolského vzdělávání, ale myslím, že tyto děti by mohly v budoucnu předávat zkušenost, jak se cítily a stát se samy terapeuty. Nikdo neví, kam až se tahle „děcka“ dostanou. Určitě bude dobré jim pomoci na trhu práce, ať už půjde o řemeslo nebo třeba o chráněnou kavárnu. Do toho bych hned šla.
Jaké je pro Vás být mámou? Jsou v této životní fázi momenty, kdy překračujete svůj limit?
Jsem šťastná máma. Já jsem si dítě vždycky přála. Syn je vytoužený. Měla jsem ho v pozdějším věku, tak jsem si na něj ještě chvilku počkala. Přináší mi spoustu radosti. Samozřejmě jsou tu problémy v učení a nějaké i v chování, ale přesto musím říct, že jsem se od něj naučila mnoho věcí, které bych předtím ani nepozorovala. Především zastavit se a říct si, že všechno nejde hned. To už jsme se spolu naučili. Když nás lidi něco bolí nebo máme problém, tak chceme být rychle fit, vzít si pilulku a zase jít dál. U těchto „děcek“ to tak nefunguje, na ně se nevyplatí spěchat. Je potřeba pomalu a opakovat a opakovat. A potom teprve sklízíme plody.
Limity překračujeme každou chvilku. Absolvujeme hodně terapií, které mě i syna posouvají dopředu. Naučí vás žít tady a teď a radovat se z maličkostí. Veškeré terapie jsou zaměřené na každodenní praktikování a opakování. Ať už to byl stimulační program Maxík nebo Deficity dílčích funkcí, on vám každý řekne dělejte to deset minut denně, to nic není. Ale když to potom děláte každý den, tak už to není tak jednoduché. Dostáváte se sami do stresu a já si vždycky oddechnu, když to máme za sebou.
Nedávno jsme dělali sluchovou terapii. Syn měl slyšet jedno slovo a popojet figurkou. Tři týdny jsme stáli na místě a on to neslyšel. Nechtěl už to dělat.
Ale když to pak najednou začal slyšet a ta funkce začala být v mozku aktivní a viděli jsme ten pokrok, tak si uvědomíte, že to stálo za to. Občas je to náročné, říkáte si, že byste šla radši na kafe s kamarádkou, než tohle dělat denně.
Já mám takovou povahu, že pokud je problém, chci mu přijít na kloub. Když jsem v 90. letech nastupovala do práce, tak se začaly objevovat první počítače. Posadili mě tehdy k PC s programy, které byly pouze v angličtině a já neuměla v tu dobu anglicky ani slovo. Seděla jsem nad problémem, dokud jsem na to nepřišla. Pokud je problém, chci ho porazit.
Občas je ale potřeba se dobít. Mně dobíjí baterky divadelní představení, galerie nebo kafe, které mi udělá a přinese někdo jiný. Stejně tak mě dobíjejí společné zážitky s Míšou. Jezdíme na kole, na dovolené do termálů. On miluje plavání, s vodou souzní a já jsem se naučila plavat až v dospělosti, díky němu. Dokonce jsem si nedávno ponořila i hlavu. Překračuji s ním svůj limit strachu z vody. Co byste neudělala pro svoje dítě! V 35 letech jsem se naučila plavat, v 50 letech jsem si potopila hlavu pod vodu a v 60 budu asi stát na skokánku.
