„Neziskovka funguje v podstatě jako firma, někdo to musí odřídit.“
Já jsem pro rozhovor jela klikatou a vyhlídkovou cestou tramvají z Dejvic na Masarykovo nádraží. Ze zastávky jsem udělala jen tři kroky a už jsem byla v prodejně Rock Point Havlíčkova Plaza, kde jsme měli schůzku. „Podívej, ty schody jsou památkově chráněné,“ poznamenal Pavel, když jsme procházeli prodejnou. Posadili jsme se a já jsem se začala zvědavě vyptávat.
Jak ses dostal k práci ve StropOFFce?
K této práci jsem se dostal přes mého partnera Boba, zakladatele a ředitele StropOFFky. Spolupracovali jsme spolu již v AUT – Centru o.p.s, kde jsem byl na podobné pozici projektového managera. Naše spolupráce se osvědčila, byl jsem „dobrej“, tak si mě vzal s sebou a začala nová éra.
Jsi ve StropOFFce projektový a ekonomický manager, co přesně taková pozice obnáší? Co máš na starost?
Moje práce je primárně o financích. Dělám hluboký propočet, aby se vše dokázalo zaplatit. Řeším cash flow organizace, starám se o účetní záležitosti, smlouvy, faktury, dělám veškerou evidenci plateb a sháním partnery a sponzory. Neziskovka funguje v podstatě jako firma, a někdo to musí odřídit. Rozjíždíme se a já využívám své zkušenosti z korporátního světa, kde pracuji na plný úvazek. V rámci StropOFFky pomáhám, a to mi dává smysl.
Snažím se najít nejlepší cestu, někdy je to otázka kompromisů. Já se na to dívám z ekonomického hlediska, zatímco Bob, pracující v sociální oblasti, vidí, co si rodiny mohou dovolit. Co se týče financí, nejsme nikdy ve shodě. Bob by skoro všechny služby chtěl poskytovat za symbolickou cenu. Nicméně samotný provoz něco stojí, a i terapeuti musí z něčeho žít. My, jako StropOFFka, za ně máme zodpovědnost.
Abychom byli dostupní, potřebujeme více sponzorů. V současné době máme sponzorství ve formě poskytnutí prostoru. Dále sháníme partnery, kteří budou StropOFFce rozumět, věřit a podporovat ji finančně, ať už pravidelně nebo jednorázově.
Potkáváš se v této práci s něčím, co tě dostává za hranici tvého vlastního limitu?
Určitě ano. Ten pocit mám v živé paměti do teď. Když jsem začínal a dostával jsem se v práci do kontaktu s dětmi a klienty, kteří přicházeli na terapie. To bylo často emotivně náročné. Všechny ty zvuky, křik, někdy i pláč. Potom jsem na doporučení Boba navštívil několik terapií. Pochopil jsem, že je normální, že i tímhle si děti, často s autismem nebo poruchami chování, procházejí. Cítil jsem soucit a potřebu jim pomoct. Myslel jsem na to, jaké by to bylo pro mě jako rodiče. Jakmile máte dítě, přístup ke světu, k životu je citlivější. Změní se hodnoty.
Také mám trochu ega, a když se něco povede, ať už dítě přestane chodit jen po špičkách, naučí se jíst jogurt nebo najdeme sponzora, mám z toho velikou radost. Byť je to často běh na dlouhou trať.
Máš nějaké přání nebo cíl, kam StropOFFku ve své oblasti posouvat dál?
V současné době hledáme vhodnější prostory, pokud možno s prostorem na bazén a cvičení. Když jsme nad StropOFFkou seděli při jejím zakládání, mým cílem bylo vytvořit primárně místo, které by nebylo jen pro děti s atypickým vývojem a jejich rodiče, ale do budoucna i pro širší škálu klientů. Dalším mým cílem je pomoci dětem, které si ve StropOFFce „vypipláme“, s pracovním uplatněním. Tyto děti často něčím vynikají. Mají svůj život a chtějí ho žít. Existují například lidé s autismem, kteří jsou velmi chytří a zapojují se například do plánování metra. Uchytí se jich pár a je to více štěstí než náhoda. To je moje přání i cíl, doprovázet klienty k co největší samostatnosti. Bude potřeba jednat se zaměstnavateli, firmami a budou k tomu potřeba asistenti a finance. To je můj projekt, i když to nebude lusknutím prstu, budu pro to dělat maximum.
