„Lenochod není líný, ale pohybuje se pomalu, a ještě se u toho usmívá. Také umí velmi dobře a rychle plavat. Nejen naše děti potřebují zpomalit, potřebujeme to i my.“
Minulý rok úplně náhodou potkávám mou bývalou kolegyni Jasmínu. Téměř v běhu na mě jen stihne zavolat: „Musím letět, mám za chvilku hodinu v Lyceu, někdy mi ale zavolej. Chtěla bych, aby ses přišla podívat k nám na Barrandov, zakládáme tam novou třídu v krásné vile.“
Tento rok konečně vystupuji z autobusu číslo 105 na zastávce Serpentina. Navigace mě vede nahoru do kopce. Svítí sluníčko, padá listí, kochám se krásným výhledem na Vltavu, podzim jak vyšitý… Ještě pár schodů do strmého kopce a už mi Jasmína otevírá branku. Vcházím do krásné vily, skrz útulnou chodbu do třídy. Tam už čekají dvě děti na hodinu angličtiny. „My půjdeme vedle, ať nerušíme,“ bere mě Jasmína do jiné místnosti.
„Čím začneme?“ ptá se. „No, vezmeme to hezky od začátku…“ A položila jsem svou první otázku.
Jak StropOFFka vznikla? Co bylo na jejím samém začátku?
Celé to začalo tak, že jsem pracovala jako terapeutka v AUT – Centru o.p.s.. Časem přišla nabídka učit Míšu, bývalého klienta AUT – Centra o.p.s.. Setkávali jsme se tady na Barrandově a učili se v domě, který nám poskytli a vybavili Míšovi rodiče. Potom se k nám začaly přidávat další děti.
Stejně tak jako spolupráce s Bobem, ředitelem současné StropOFFky, začala v AUT – Centru o.p.s.. Ten název StropOFFka jsem poprvé slyšela tam na chodbě. Vymyslel ho Bob a hned se mi líbil. My jsme opravdu neseděli někde v hospodě a neřekli si, tak a teď něco založíme. Ono to začalo do sebe zapadat úplně samo. Měli jsme velkou podporu rodičů Míši. Věří nám a uvědomují si, že děti, jako je Míša, tyto služby potřebují. Na jaře tohoto roku začal Bob dělat oficiální kroky k tomu, aby StropOFFka vznikla.
Pro koho je prostor StropOFFky v jeho současné podobě vhodný a kdo se tady v tuto chvíli vzdělává?
V tuhle chvíli se tady vzdělávají tři děti. Jsou to děti z integrace a na domácím vzdělávání.
Z různých důvodů je pro ně složité absolvovat běžnou základní školu bez pomoci speciálního pedagoga nebo asistenta.Máme tu holčičku, která chodí dva dny v týdnu do běžné základní školy a tři dny se učí s námi. Jsme se školou v kontaktu a vzájemně se informujeme, jak pracujeme. Také je tu varianta studia základní školy online prostřednictvím domácího vzdělávání. V tomto případě zabezpečují domácí vzdělávání rodiče a já jsem pedagog, který se školou komunikuje. Vytvářím portfolio podle jejich tematických plánů. Já navrhuji hodnocení, ale vysvědčení vydávají oni. To je forma domácího vzdělávání, kde není potřeba přezkoušení. V tomto případě chodí žák ještě plavat a přes NAUTIS na sportovní hry a dětskou jógu. Pořízená videa z těchto aktivit se potom posílají do školy. Máme v plánu skupinu žáků rozšířit a myslím, že o děti nebude nouze. Služby, které nabízíme, jsou velmi potřebné a je jich nedostatek.
Vaše vzdělávací Leno-centrum funguje a děti mají možnost učit se individuálně podle vlastních potřeb a v rámci Teacch programu. Jak to vypadá v praxi? Jaký je váš běžný den?
Každý den začínáme v 10 hodin a končíme v 15 hodin. Jeden den je tady se mnou Bob, což je skvělé. Také sem dochází Eliška, která s dětmi dělá angličtinu. Dopoledne děláme společnou práci, z níž jsou stěžejní aktivity na rozvoj komunikace a trivia, čteme, píšeme a počítáme. Potom pracujeme individuálně. Buď si děti rozdělíme, nebo se děti střídají v herně. Po obědě a pobytu na zahradě se zaměřujeme na výchovy. Teď nově i na informační technologie. Důležitá je pro nás individuální práce a také čas na relaxaci. Děti často vydrží efektivně pracovat třeba dvacet minut a potom mají možnost odpočívat nebo si hrát.
Program je strukturovaný, stejně jako učení. Hodně se opakuje, aby v něm děti byly úspěšné, věděly dopředu, co se bude dít a cítily se dobře. Ve výuce používáme hodně obrázků a piktogramů. Je pro nás důležité pracovat s každým dítětem podle jeho tempa.
Ten název Leno-centrum je podle mého nejoblíbenějšího zvířete lenochoda. Ne proto, že je líný, ale protože je pomalý. Pohybuje se pomalu, a ještě se u toho usmívá. Umí ale velmi rychle a dobře plavat. Nejen naše děti potřebují zpomalit, potřebujeme to i my. Doba je rychlá a pro nás je důležité, aby děti pracovaly a učily se vlastním tempem.
Jaké si myslíš, že jsou limity dětí s atypickým vývojem? Jaké bývají problémy v jejich rozvoji?
Máme tady děti, které mají například diagnostikovaný Aspergerův syndrom nebo vývojovou dysfázii. V některých případech jde o výrazné komunikační limity a problémy se sebeobsluhou. Tyto děti jsou také velmi citlivé, emotivní a potřebují podporu v sociálním chování. V rámci výuky se o tyto limity staráme a snažíme se je posunout.
Jaký vnímáš rozdíl v práci tady, s malou skupinkou dětí, oproti běžné škole nebo speciální škole, kde se děti s atypickým vývojem obvykle vzdělávají?
Rozdíl je výrazný. Mám více času a můžu se dětem věnovat individuálně. V menší skupině je to klidnější. Pracuji podle tematických plánů, ale mám možnost si je upravovat a přizpůsobovat. Psychicky je to pro mě jiné než ve speciální škole, kde jsou děti převážně s mentálním postižením. Tady je to pro mě náročnější na komunikaci s dětmi.
Znám tě jako velmi pracovitého člověka, který miluje hudbu a tanec. Ve speciální škole jsi vedla kroužek tance a na hudební výchovu jsi oprášila svoji starou harmoniku a dětem jsi na ni hrála. Jaká je tvoje role tady a co sem přinášíš svého?
Moje role je tady úplně stejná jako ve speciální škole. Jsem paní učitelka, jsem třídní a všechny moje záliby tady provozuji. Také tady mám harmoniku, rytmizujeme, tleskáme a tančíme. Připravujeme program na vánoční besídku. Do budoucna bych tady chtěla dělat i volnočasové aktivity v tomto duchu.
StropOFFku jste pojmenovali podle toho, že každý strop, každý limit lze posunout. Jaké jsou tvoje limity? Byl ve tvém životě nějaký výrazný moment, kdy jsi překročila svůj strop a dala mu „off“?
To je velmi zajímavá otázka. Líbí se mi. Ano, překročila jsem svůj limit tím, že jsem odešla ze státního školství a šla pracovat jako soukromý speciální pedagog. Já jsem ta generace, která je taková strukturovaná, disciplinovaná a poslušná. Tohle je pro mě ten strop, limit, který jsem překročila. Jsem za to ráda, našla jsem v tom svobodu, uvolnění a kreativitu. Práce s dětmi je kreativní pořád, samozřejmě i ve státním školství, ale teď mám přeci jen více možností.
