Ráno ve třídě nikdy nevypadá úplně stejně. Někdo přiběhne s úsměvem, někdo potřebuje čas. Někdo chce hned vyprávět, co zažil, jiný si nejprve musí ověřit, že je všechno na svém místě. A právě v těchto chvílích je ve třídě Jana Pivodová. Uslyšíte ji často dřív, než ji uvidíte. Smích, vtip, krátká poznámka, která odlehčí napětí. Jana do prostoru přináší energii, která je veselá, živá a nakažlivá. Ale současně má něco, co děti potřebují možná ještě víc, a to je pevnost. Schopnost vytvořit bezpečné hranice, ve kterých se mohou cítit dobře.
Od září 2025 působí ve StropOFFce jako asistentka pedagoga u dětí v první a druhé třídě. Provází ty nejmenší na začátku jejich vzdělávací cesty. V období, kdy je všechno nové, kdy se děti učí nejen číst a počítat, ale také být součástí skupiny, zvládat změny a objevovat vlastní možnosti.O sobě říká, že je „bláznivá, vnímavá a respektující“. Když ji člověk pozná, zjistí, že tato tři slova ji vystihují překvapivě přesně. Má v sobě radost z obyčejných věcí, opravdový zájem o druhé a schopnost vidět za chováním dítěte něco víc než jen to, co je na první pohled patrné. Její práce není o velkých gestech. Je o každodenním hledání cest. O malých krocích. O schopnosti zastavit se, vnímat a přemýšlet, co konkrétní dítě právě potřebuje, aby mohlo udělat další krok kupředu. A právě o tom je i náš rozhovor.
Jani, kdybys měla svoji roli popsat jednou větou, jak by zněla?
„Hledám cesty a možnosti, jak spojit zábavu, učení a prožitek. Ve StropOFFce totiž často nejde o to, co dítě zvládne dnes. Jde o to, aby se nebálo udělat další krok zítra. A někdy právě hra, společný zážitek nebo pocit bezpečí otevřou dveře k učení víc než sebelepší plán.”
Co tě jako člověka vystihuje?
„Bláznivá, vnímavá, respektující.“ Možná neobvyklá kombinace. Ale právě díky ní dokáže být Jana dětem blízko a zároveň vytvářet prostředí, ve kterém se mohou opřít o jasné a bezpečné hranice.
Jak ses ke StropOFFce dostala?
„Věřím, že některé věci se dějí, protože se mají stát. Tak vnímám i sebe ve StropOFFce. Pár maličkostí se sešlo a dávalo to smysl. Najednou byl důvod bojovat za to, abych mohla být součástí.“
Co tě na StropOFFce oslovilo?
„Být u vzniku krásné myšlenky a zapojit se tím, čím můžu. Svým časem.“
Čemu ses věnovala předtím a co sis přinesla do dnešní práce?
„Přecházela jsem ze zdravotnictví. Před mateřskou jsem působila jako zdravotní sestra. A co si z mé předchozí práce nesu s sebou? Řekla bych, že schopnost zachytit situaci a pomoci s krůčky kupředu.“ Právě krůčky kupředu jsou často tím, co ve StropOFFce slavíme nejvíc. Protože za každým malým posunem bývá obrovské množství práce, odvahy a trpělivosti.
Co všechno máš ve StropOFFce na starosti?
„Řešit konkrétní situace, propojovat výuku, respektovat možnosti dětí a hledat pro ně bezpečný prostor. V praxi to znamená být připravená reagovat na nečekané situace, vnímat potřeby jednotlivých dětí a pomáhat vytvářet prostředí, ve kterém může každý fungovat po svém a přitom spolu.”
Dokážeš říct, co je v této práci důležité, ale mnohdy to není vidět?
„Důležité je vždy zachovat klid a taky reagovat na situace tak, aby byly pohodové pro celou třídu. Právě to bývá často ta nejméně viditelná část práce, která ale dělá hodně,” dodává Jana. A co Janu na práci těší nejvíc? Jak sama říká, je to „rozmanitost, blízkost a možnost být v přítomném čase s dětmi. Prostě s dětmi jsem tady a teď a svoji pozornost dávám plně jim.”
Jaký přístup je ti blízký a proč?
„Respekt. Každý vnímáme situaci jinak, po svém. A vlastně se dá říct, že nic není špatně a naše pozornost by se neměla ubírat jen na to, proč něco nejde. Věřím, že cesta se dá najít skoro vždy. Někdy to jde snáz, někdy hůř. Někdy je to delší, někdy kratší. Ale důležité je hledat kudy by to jít mohlo.”
Co by podle tebe lidé měli lépe chápat?
„Odhodit očekávání a sledovat změny. To, co chceme, může mít jinou podobu, než si myslíme. Někdy je hezké jen sledovat změny,“ říká Jana.
Kdy sis naposledy řekla, že to má smysl?
„Říkám si to každý den. Když vidím pokroky, radost dětí. Když jsem u těch maličkostí. Právě maličkosti bývají ve skutečnosti velké věci.“
Co tě nejvíc potěší?
„To je snadný, je to ahoj Jani, které slyším od dětí. Je to projev radosti, že jsme spolu. Takový to, jak vnímáte, že se na vás okolí těšilo a vidí vás rádo. A to zažívám. Prakticky každý den ve StropOFFce.”
Bavili jsme se jen o práci, ale kdo je Jana mimo práci? Co tě dobíjí a bez čeho si třeba neumíš představit běžný den?
„Jsem obyčejná máma tří dětí. Někdy se směju, jindy pláču. Někdy nadávám a jindy mám chuť debatovat o smyslu života jen tak na ulici. Dobíjí mě čtení, ticho a vůně. Esenciální oleje a pistáciové máslo v mém případě řeší vše. A bez čeho si neumím představit běžný den? Je to úsměv.”
Co by sis přála pro StropOFFku do budoucna? Co by mělo zůstat zachované za každou cenu?
„Přála bych si dál pomáhat vytvářet bezpečné prostředí, kde se děti i dospělí cítí přijati. A určitě by měla zůstat zachovaná individualita a přijetí bez rozdílu.“