Klid, trpělivost, pocit bezpečí a pevnost. Přesně tak působí Veronika Tománková, která je součástí týmu StropOFFky od března 2025. Pracuje v přímé péči s dětmi s atypickým vývojem, a i když sama o sobě říká, že je spíš stydlivá, děti ji většinou velmi rychle prokouknou. Poznají totiž, že je laskavá, vstřícná a člověk, o kterého se mohou opřít. Na velká slova si nepotrpí. Když ale začne mluvit o dětech a o tom, co je pro ni v práci důležité, vrací se stále k jedné jednoduché myšlence, že každý má právo být součástí kolektivu. Bez rozdílů. Bez nálepek. Bez podmínek.
Když jsme se Veroniky zeptali, jak by svou práci popsala jednou větou, odpověděla stručně:
„Smysluplná práce s dětmi.“ Krátká odpověď, ale vlastně v ní zaznívá úplně všechno. Nejde jen o pomoc při aktivitách nebo podporu během dne. Je to každodenní přítomnost u malých kroků, které pro děti znamenají obrovský posun. Někdy stačí drobnost, ať zvládnutá situace, větší klid, nový pokrok nebo obyčejný úsměv. A právě tyto momenty dávají Veronice pocit, že její práce má skutečný význam.
Co tě vystihuje a co lidé možná na první pohled nepoznají?
„Asi jsem spíš stydlivá,“ směje se Veronika. „Taky jsem hodně trpělivá, vstřícná a obětavá.“ A právě trpělivost je při práci s dětmi něco, bez čeho to nejde. Umět dát čas, netlačit, opakovat věci znovu a znovu a zůstat klidný i ve chvílích, kdy je den náročnější.Možná právě proto působí tak přirozeně. „Nesnaží se být někým jiným a nehraji žádnou roli. Děti většinou velmi rychle poznají, kdo to s nimi myslí upřímně“, a u Veroniky to vycítí téměř okamžitě.
Jak ses dostala do StropOFFky?
Někdy stačí jeden člověk, který dá příležitost. A někdy člověk jednoduše pozná, že chce pracovat právě tam, kde nezáleží na tom, jaké dítě je, ale jak se může cítit, a to byl i případ Veroniky. „Do StropOFFky jsem se dostala díky Bobovi, který mi napsal, že budou hledat nové lidi do týmu a zda bych neměla zájem. Přišla jsem se podívat a okamžitě se mi líbilo, jak se ve StropOFFce pracuje se všemi dětmi, že každé dítě tu najde svůj prostor a své místo. Neváhala jsem a chtěla jsem být součástí.“
Právě to, že pracujeme se všemi dětmi bez rozdílu, je pro Veroniku zásadní. Neřešit primárně, co dítě nezvládá nebo v čem je jiné, ale hledat cestu, jak ho zapojit tak, aby mohlo být součástí kolektivu přirozeně a bezpečně. „Každý má právo být součástí kolektivu, i když má nějaké omezení,“ říká jednoduše. A je poznat, že to není naučená věta, ale něco, čemu opravdu věří.
Co jsi dělala předtím, než ses přidala k nám?
„Poslední práce byla u počítače. Ale vnímám ji jako práci, která mě naučila pečlivosti a důslednosti. A i když to na první pohled nemusí souviset, vnímám, že právě schopnost všímat si detailů je při práci s dětmi důležitá“, říká Veronika. A my to můžeme podtrhnout. Každé dítě reaguje jinak, každému pomáhá něco jiného a často rozhodují právě malé věci, které ostatním snadno uniknou. Mohli bychom jednoduše říct, že Veroniky práce u nás je asistovat, pomáhat a posouvat děti dál. Jenže za touto větou se skrývá mnohem víc. Znamená to být oporou ve chvílích, kdy dítě potřebuje povzbudit, uklidnit, motivovat nebo jen vědět, že v tom není samo. Někdy je potřeba pomoct zvládnout aktivitu, jindy emoce. A někdy stačí jen být nablízku.
Co lidé často nevidí, ale je důležitou součástí tvojí role?
„Podle mého si lidé často nedokáží představit, nebo si ani neuvědomují, co všechno práce s dětmi obnáší. Co s nimi děláme, co to obnáší, co vše se dá s dětmi prožít a zvládnout“, říká Veronika. Komunikaci považuje za jednu z nejdůležitějších součástí celé práce. Ať už s dětmi, kolegy nebo rodiči. „Když spolu lidé mluví otevřeně a navzájem si důvěřují, dítě to velmi rychle pozná. Má větší jistotu, cítí se bezpečněji a snáz se může posouvat dál.“, dodává Veronika.
Určitě je něco, co je pro tebe v práci důležité. Podělíš se s námi o to, co je pro tebe v práci důležité?
„Kromě zmíněné komunikace je pro mě hlavně důležitý přístup k dětem. Blízký mi je takový přístup, který je pro děti bezpečný. Drží hranice, podporuje, rozvíjí, vnímá, je přátelský a podpůrný. Přístup, který dítě netlačí, ale vede ho. Ve kterém je důležitý respekt, pochopení a schopnost vnímat, co dítě potřebuje a jak jej můžu podpořit.“, říká Veronika. Velkým tématem je pro ni přijetí. „Neměli bychom dělat rozdíly mezi lidmi. Každý má právo někam patřit. Každý den vidím, jak moc je pro děti důležité být součástí kolektivu.“
Když vzpomíná na chvíle, kdy si opravdu uvědomila smysl své práce, mluví o chvílích, kdy jdou vidět malé pokroky, které vnímají i rodiče. „Právě tyto drobné změny bývají často tou největší odměnou. Někdy jde o maličkosti, kterých si ostatní možná ani nevšimnou. Pro rodiče i lidi, kteří s dítětem pracují každý den, ale znamenají obrovský krok dopředu. Když dítě zvládne něco, co dřív nešlo. Když je klidnější, jistější nebo se začne víc otevírat okolí. To jsou chvíle, kdy opravdu vnímám, že má práce má skutečný dopad.“
Ale není to podle ní jen o výsledcích. Důležitý je i samotný proces, důvěra, která mezi dítětem a dospělým postupně vzniká, i pocit, že dítě ví, že na všechno nemusí být samo. Práce ale samozřejmě není vždy jednoduchá. Veronika otevřeně přiznává, že pro ni byly zpočátku náročné situace, kdy bylo dítě v afektu. „Jsou to chvíle, které člověka dokážou zaskočit a ve kterých je potřeba zachovat klid i ve chvíli, kdy je situace emočně náročná. Máme však pravidelné kurzy, které mi pomáhají a nyní už případné afekty zvládám s jiným nastavením než na začátku.“ Právě možnost vzdělávání a podpory vnímá jako velmi důležitou. Práce s dětmi s atypickým vývojem totiž není něco, co se člověk naučí jednou provždy. Každé dítě je jiné a každý den přináší nové situace, které vyžadují citlivost, zkušenosti i schopnost reagovat v klidu a s oporou.
Teď jsme se bavili hlavně o práci. Ale jaká jsi mimo práci?
„Já bych řekla, že jsem úplně stejná“, směje se. „Nejvíc mě dobíjí rodina a lidé kolem. Právě oni mi dávají pocit toho, že na věci nejsem sama a mohu načerpat energii.“ A pak jsou tu i obyčejné radosti, které o člověku často prozradí víc než dlouhé odpovědi. Oblíbené zvíře? „Pes.“ Den nezačne bez kávy. Radost jí udělá kreslení, hořká čokoláda nebo filmy jako Pretty Woman či Hříšný tanec. Možná právě v těchto drobnostech je vidět její klidná a lidská povaha, kterou děti kolem ní tolik potřebují.
Co by sis přála do budoucna s ohledem na to, co děláš za práci?
„Aby se o tom všem víc vědělo. Aby se podpora dětí dostala víc do povědomí lidí. Aby společnost byla otevřenější a nápomocnější.“ Protože čím víc se bude o těchto dětech a jejich potřebách otevřeně mluvit, tím méně zůstane prostoru pro předsudky, obavy nebo nepochopení. Podle Veroniky je důležité, aby lidé chápali, že každé dítě si zaslouží stejné přijetí, podporu a možnost být součástí společnosti.
A co by podle tebe mělo ve StropOFFce zůstat zachované za každou cenu?
„Lidský přístup a skvělí lidé. Protože v tom vidím největší sílu celého našeho místa. Nejsou to jen místnosti, pomůcky nebo aktivity. Jsou to lidé, kteří dětem každý den dávají pocit, že někam patří. Bez rozdílů.“